Národní divadlo

Výrazná novorenesanční budova z poloviny 19. století, kterou si postavil "národ sobě", je jednou z nejrespektovanějších památek v ČR.

Novorenesanční budova Národního divadla se nachází na Masarykově nábřeží a zejména díky své zlaté střeše je jednou z nejvýraznějších dominant v okolí Vltavy.

Jeho historie sahá do poloviny 19. století, kdy vzniklo z iniciativy českých vlastenců divadelní družstvo, jehož cílem bylo založení českého kamenného divadla. Nápad pořádat sbírky na založení divadla pocházejí od Josefa Kajetána Tyla. Dárci pocházeli z řad šlechty, významných kulturních osobností, ale i různých spolků, továrních dělníků a jednotlivých občanů. Výrazně přispěl také sám císař František Josef I. Neshody, zda má být postaveno rychleji levnější divadlo, nebo naopak honosnější za delší dobu, byly vyřešeny stavbou Prozatímního divadla, kde se hrálo až do roku 1883.

Základní kameny Národního divadla byly položeny 16. května 1868. Celkem jich bylo 26 - hlavní byl žulový z Louňovic na Říčansku a jeden dokonce od krajanů až z Ameriky. Poklepání na kameny se ujaly soudobé významné osobnosti, například František Palacký, Jan Evangelista Purkyně za vědu, Josef Wenzig za umění, Josef Jiří Kolár za divadlo, Bedřich Smetana za hudbu nebo samotný architekt divadla Josef Zítek.

Divadlo bylo poprvé otevřeno 11. července 1881 při příležitosti návštěvy korunního prince Rudolfa. Otevíracím představením byla premiéra opery Libuše Bedřicha Smetany, kterou již hluchý skladatel sám dirigoval.

Během dokončovacích prací, které stále ještě probíhaly, došlo z neopatrnosti stavebních dělníků ke vzniku požáru na střeše divadla. Josefu Zítkovi bylo neprávem vytýkáno zanedbání protipožárních opatření, proto s trpkostí odstoupil od rekonstrukce. Té se ujal jeho žák Josef Schulz. Byly zahájeny nové sbírky, díky nimž byl za 47 dní vybrán 1 milion zlatých, a divadlo mohlo být obnoveno. 18. listopadu 1883 bylo divadlo znovu otevřeno a opět se hrála Smetanova Libuše.

Národní divadlo je významné i po stránce výzdoby, neboť se na něm podíleli přední výtvarníci a jejich práce na divadle jsou považovány za jejich vrcholná díla. Proto se těmto autorům konce 19. století také společně říká generace ND. Za mnohé jmenujme Mikoláše Alše, Bohuslava Schnircha, Josefa Václava Myslbeka, Jana Štursu, Bohumila Kafku, Václava Brožíka, Julia Mařáka a další. Původní opona byla dílem Franiška Ženíška. Tu po požáru vystřídala opona od Vojtěcha Hynaise, na které je ztvárněn rozestavěný chrám, jako symbol vznikajícího divadla, a k němu přicházející malíři, sochaři, stavitelé, architekti a řemeslníci. Před touto oponou se nachází ještě železná protipožární.

Uprostřed hlediště ze stropu visí obrovský pozlacený lustr vyrobený z litého bronzu podle návrhu Josefa Zítka v Mohuči. Národní divadlo bylo jednou z prvních divadelních budov v Evropě, která byla osvětlena elektricky. Elektřinu po požáru zavedla firma Františka Křižíka.

V 50. letech 20. století prošla budova rekonstrukcí a dostavbou, díky níž byly vybudovány správní a provozní prostory a především Nová scéna. Ta byla konstruována jako ocelový skelet, zvnějšku obložený skleněnými tvárnicemi a zevnitř zeleným kubánským mramorem.

Národní divadlo je národní kulturní památkou. Národní divadlo bylo první institucí, kde byla čeština užívána jako oficiální jazyk. Pod správu Národního divadla jako instituce dnes patří historická budova Národního divadla, Státní opera, Stavovské divadlo a Nová scéna. V nich působí umělecké soubory Opery, Činohry, Baletu a Laterny magiky.