Podolská vodárna

Neoklasicistní stavba vodárny je historicky cennou stavbou a dodnes funkčním záložním zdrojem pitné vody pro Prahu.

Podolská vodárna je stále funkční vodárenské zařízení, které je vidět při pravém břehu Vltavy v Praze - Podolí. Původní budova vodárny byla postavena v neoklasicistním slohu ve 20. letech 20. století podle projektu Antonína Engela. Jedná se nejen o architektonicky a historicky cennou budovu, ale také technicky unikátní stavbu.

Staré městské vodárny, jako byla třeba Stará Vinohradská vodárna nebo Stará Pražská vodárna, byly v roce 1913 nahrazeny novým přivaděčem vody z Káraného. Avšak ani ten nestačil po vzniku Velké Prahy v roce 1922, a tak bylo přistoupeno k výstavbě nové velkokapacitní vodárny v Podolí. Součástí byl velký jímací objekt na přilehlém Veslařském ostrově, strojovna s čerpadly nebo administrativní budova. Moderní vodárna dokázala vyčistit a upravit 35 - 40 000 m3 vody denně. Vyčerpaná vltavská voda procházela nejprve hrubými filtry, byla provzdušňována a poté protékala jemnou filtrací a dezinfekcí za pomoci chlórování.

Počátkem 30. let 20. století přibyla před původní filtrační stanici další technologická jednotka zabývající se chemickou úpravou vody a ve 40. letech 20. století byly instalovány nové rychlofiltry. V letech 1956 - 1965 došlo k dostavbě další části vodárny podle původních plánů, takže byl zachován architektonicky jednotný ráz komplexu. V novější budově se od roku 1997 nachází Muzeum pražského vodárenství.

Do roku 2003 se voda z Podolské vodárny mísila s vodou z obou hlavních zdrojů a zásobovala především Josefov a Staré Město. Od roku 2003 je Podolská vodárna využívána pouze jako záložní vodní zdroj a pomocná úpravna vody pro Prahu, které by byly využity v případě výpadku úpraven Želivka a Káraný. Případný výkon vodárny je 500 l za sekundu, a pokud by bylo potřeba, tak se může zvýšit až na 2200 l za sekundu.